Zámecký park a jeho historie
Zámecký park v Čechách pod Kosířem, rozkládající se na ploše 21,5 ha, patří mezi nejcennější romantické krajinářské realizace v České republice. Na jeho tvorbě se významnou měrou podílel původem portugalský hraběcí rod Silva-Tarouca, proslulý dlouhou tradicí zájmu o zahradní tvorbu. Objekt je také významný častými pobyty malíře Josefa Mánese mezi lety 1849–1871, který mohl koncepci parku významně ovlivnit.
Ve druhé polovině 16. století (do roku 1583) byla na místě dnešního zámku vybudována renesanční tvrz, u níž lze předpokládat existenci alespoň užitkových zahrad. Za Marie Terezie Antonie z Liechtensteina, která mezi lety 1708–1716 nechala tvrz přestavět na barokní čtyřkřídlý zámek s průčelím obráceným na jih, se zámecká zahrada skládala z více ploch převážně užitkového charakteru s okrasnými prvky. Výraznými prvky zde byly osy alejí – jako samostatně umístěné promenády, bez vzájemných vazeb a kontaktů s krajinou, kromě osy cesty do Služína, která naopak park s okolní krajinou propojovala. Doloženými prvky v této zahradě byly dominantní kopec (častý prvek barokních zahrad), bazén na jednom z mlýnských náhonů a oranžérie (dnes již jen travnatá plocha).
První etapa krajinářské přestavby (1809–1835) se nesla v duchu anglo-čínského stylu. Spočívala pouze v postupném vkládání rozvlněné a spletité struktury pěšin s roztroušenými skupinami dřevin a bylin do původní kompozice parku.
Druhá etapa krajinářské přestavby (1835–1872) je pro rozvoj parku nejzásadnější. Během bezmála čtyř desítek let byla vybudována kompozice, která zůstala zachována či skryta v současném stavu porostů. Byly založeny oba rybníky a v této souvislosti provedeny zásadní modelace terénu. V parku vznikly drobné stavby jako pseudogotická romantická Červená věž sloužící jako rozhledna a klasicistní Mánesův pavilon (tzv. salet, 1840–1843), v sousedství zámku byla v roce 1853 vybudována pseudogotická oranžérie podle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna, předního představitele historismu v české architektuře 19. století. Trojlist s erby do jejího průčelí navrhl sám Josef Mánes. Především však byla v zámeckém parku založena základní druhově jednoduchá struktura porostů s využitím dřevin z dřívějších etap vývoje. Terénní modelace rozdělily park do dvou velkých prostor: plochu v okolí zámku a plochu u Velkého rybníka. Byly vytýčeny pohledové osy na zámek a drobné stavby z různých míst v parku.
Třetí etapa krajinářských úprav v období let 1872–1936 je spojena s osobností Františka Josefa II. Silva-Tarouca (1858–1936), který se velmi zajímal o zahradní tvorbu a sám napsal teoretickou studii Der Park, a jeho mladšího bratra Arnošta Emanuela (1860–1936), majitele průhonického zámku a tvůrce tamního proslulého parku, který na své dětství v Čechách pod Kosířem vzpomíná takto:
„Můj otec měl sklon k umění a věrný přítel naší rodiny Josef Mánes, jenž každoročně strávil u nás nějakou dobu, miloval přírodu a její krásu stejně vřele jako svůj národ a svoji vlast. Myslím, že on to byl, jenž první vedl moji neumělou ruku při pokusech nakreslit zvíře, nebo strom. V kreslení sice nedocílil jsem velkého úspěchu, ale naučil jsem se již jako dítě pozorovati a tato schopnost byla mně napříště nejen požitkem, ale značně podpořila a působila na moji další tvorbu. Již jako malý hoch slyšel jsem tolik vyprávěti a horovati o přírodě a krajinách, o perspektivě a náladách, o osvětlení, světle a stínu, že tyto pojmy se mně staly běžnými, ač jsem je teprve později plně pochopil."
Tato etapa přináší zejména výrazné obohacení sortimentu z části pocházejícího z Dendrologické zahrady v Průhonicích. Park byl ovlivněn moderním trendem „sbírkaření“, souvisejícím s dovozem cizokrajných dřevin především z Asie a Ameriky. V této etapě byly vysazeny především jehličnaté dřeviny, a to i v nové části parku – východně od Mánesova pavilonu. V parku se objevily secesní prvky v podobě dvou ornamentálních záhonů, umístěných před vstupní průčelí zámku.
Po této etapě park stagnoval. Poslední majitel František Arnošt udržoval objekt v letech 1936–1943 jen s obtížemi a po jeho smrti byl majetek zestátněn. Prostor parku zarůstal nálety a chátrala i architektura.
Od roku 1980 započala postupná obnova parku díky iniciativě Muzea Prostějovska v Prostějově. Byly upraveny komunikace, travnaté plochy a vybagrován Malý rybník. V roce 1987 byla zahájena novodobá obnova parku podle návrhu Ing. Jaroslava Šubra.
Od roku 2008 je zámek s parkem majetkem Olomouckého kraje, jeho správa byla svěřena Vlastivědnému muzeu v Olomouci. V roce 2009 byla zpracována studie s názvem Zámek Čechy pod Kosířem – rekonstrukce a využití objektů a revitalizace parku. Podstatou tohoto konceptu obnovy je rehabilitace romantické kompozice ze druhé třetiny 19. století. Práce s porosty by měla být vedena v duchu dendrologické sbírky založené koncem 19. a začátkem 20. století. Tato studie řeší pohled do budoucna nejen v oblasti nových výsadeb, ale i obnovy různých pohledů a průhledů v parku i mimo něj.
Vlastivědné muzeum v Olomouci děkuje Moravskému zemskému archivu v Brně za možnost zveřejnit na těchto stránkách kresby a dobové fotografie z Rodinného archivu Silva-Tarouca.
Fotogalerie
