Josef Mánes na zámku v Čechách pod Kosířem

Na zámku v Čechách pod Kosířem Josef Mánes (12. 5. 1820 – 9. 12. 1871) pobýval mezi lety 1846(9) - 1870. Jeden z největších mistrů českého malířství doby romantismu a národního obrození se narodil roku 1820 do malířské rodiny[1]. Byl současníkem Boženy Němcové, s níž se několikrát osobně setkal a spojoval je podobně těžký osud lidí, toužících pozvednout český národ, avšak neustále se potýkajících s nedostatkem prostředků pro klidný život. Také jeho osobní život byl velmi nešťastný, jelikož byl člověk nepraktický a plachý, navíc rodina jej donutila odvrhnout svou jedinou lásku, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval.

Jakým způsobem se propojily osudy Josefa Mánesa a Silva Tarouců? Intenzivní styky malíře s Čechami pod Kosířem lze mimo jiné vystopovat v dochované rozsáhlé korespondenci jak malíře, tak i Silva Tarouců. Z počátku v něm hraběnka Leopoldina Silva Tarouca, rozená Sternberg-Mandersheid, viděla schopného malíře, který by byl schopen svými díly důstojně vyzdobit Velký sál zámku. Díky přátelství s jejím synem, Bedřichem Silva Taroucou, se stal na zámku častým hostem a rodinným přítelem. Sám Mánes sem rád zajížděl nejen za prací i zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha mohla dát jen stěží. 

Poprvé se – byť na krátko – Josef Mánes ukázal v Čechách roku 1846 při své cestě na Těšínsko. Delší dobu strávil na zámku až roku 1849 po rozehnání Kroměřížského sněmu, kde malíř portrétoval české poslance. Již tehdy vytvořil jedno ze svých velkých děl – Líbánky na Hané[2] – následované množstvím studií hanáckých krojů a lidí. Ty využil pro svá budoucí díla z české minulosti. Od přelomu let 1849/1850 (po nešťastném konci jeho lásky k Františce Šťovíčkové, kterou - těhotnou - vyhnala Mánesova sestra Amálie z domu) na zámku již pobýval pravidelně, často několik týdnů i měsíců. Panstvo v něm mělo vtipného druha pro společenské akce i učitele, který zdokonaloval jejich vlastní malířské pokusy. Také jim byl rádcem pro úpravy zámku i parku.

Během svého pobytu v Čechách vytvořil řadu děl – některá z nich přímo na zakázku od Silva Tarouců, jako například velká plátna, která je dnes možné zhlédnout ve Velkém sálu zámku – některá dělal pro radost svou i svých mecenášů – např. malované dopisní papíry, illustrovanou báseň o Hanselburgu, vějíře apod. - ty byly určeny hlavně pro zámeckou paní Gizelu, její sestru Anežkou a sestřenici Jetty, které učil malovat. Pro výlety do okolí byl jeho druhem podivínský Niki, pocházenící z rodiny Kinských tehdy vlastnících zámek v Náměšti na Hané.

Se zámeckým pánem, Augustem Alexandrem, vedli časté diskuze na umělecká, avšak někdy i politická témata, během kterých se nejednou střetl jejich názor na tehdejší situaci – J. Mánes hájil české národní obrození, August Alexander naopak poukazoval na jednotu habsburské říše, kterou nesmí nic dělit. Malíř se aktivně účastnil tzv. Jara národů v Praze (1848), kde byl svědkem bojů revolucionářů s armádou. Tu vinil, že neslouží lidu, ale jen císaři, což zapříčinilo asi největší střet mezi oběma pány a Mánes taktně na několik dní odejel ke svému příteli do Olomouce. Zámecké dámy nakonec přesvědčily Augusta Alexandra, aby pro Mánesa sám zajel a přivezl jej na zámek zpět. Nicméně snad zde můžeme vystopovat prvotní příčinu, proč po smrti jeho hlavní ochránkyně Gizely (1864), Mánes na zámku již nebyl tolik vítán. Snad tomu dopomohly i jeho psychické potíže, čím dám častěji se projevující od poč. 60. let 19. století. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené. V Mánesově myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží.[3] Přestával malovat, postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy, náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení, mnohokrát byl i přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Traduje se i, že po nocích obcházel staroměstský orloj - na jehož výzdobě se podílel - s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Zřejmě proto na něj František Josef II. Silva Tarouca - zámecký pán, do jehož doby přelomu 19./20. století je kladena zámecká prohlídková trasa - neměl z dětství hezké vzpomínky a jeho obrazy namalované pro Františkovy předky bral jako dobrý obchodní artikl, kterým řešil finanční potíže svého rodu.

Při poslední návštěvě roku 1870 byl panstvem odmítnut, avšak abychom byli spravedliví, je třeba říci, že z ne zcela jasných důvodů (Mánes již měl velmi těžké duševní stavy, nedbal na svůj zevnějšek, také na zámku se potýkali s vážnými zdravotními problémy…). Roku 1871 zemřel ve svém pražském bytě v náruči své sestry Amálie… Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.


[1] "Potrhlý Pepi", jak mu blízcí bez posměšného nádechu říkali, pocházel z malířské rodiny Mánesů. Jeho otec, Antonín Mánes, působil na pražské Akademii, kde vyučoval krajinářství. Stejně jako jeho strýc Václav, mladší bratr Quido i sestra Amálie se i mladý Josef zamiloval do umění malby.
[2] Líbánky na Hané – litografie (tisk na kámen); děj obrazu se odehrává za krásné letní neděle, kdy bílý koník Linda (pocházel z ČpK) zvolna táhne bryčku po polní cestě a v ní novomanžele, dvacetiletou Hanačku Františku Janečkovou z Čech pod Kosířem, a jí přisouzeného manžela, podle kroje pocházejícího od Kojetína.
[3] Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna ml., mu, ze znepokojení nad jeho stavem, poskytl peníze na vytouženou studijní cestu do Říma. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma ovšem na něj působily přesně naopak, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela a nalezla jej ve skupině smějících se lidí, zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi. Když se k němu sklonila, aby mu pomohla vstát, pošeptal ji, že Řím nemá své žluté růže. Vyděšená sestra jej proto odvezla domů, kde se jeho stav ovšem nijak nelepšil.

Démoni Josefa Mánesa - dokumentární film České televize, 2022

Mánes a současná expozice:

V minulosti (1957 - 2011) byla na zámku tzv. Mánesova pamětní síň, která již nebude obnovena, neboť ji nahradily obnovené zámecké interiéry laděné do doby přelomu 19./20. století, doby kdy panství vedl František Josef II. Silva Tarouca. I přesto je na zámku největší sbírka originálních děl J. Mánesa v ČR vystavená veřejnosti a malířovo jméno bude zmiňováno prakticky v každé místnosti nové zámecké prohlídkové trasy.  Všechny jeho obrazy zde vystavené buď vznikly přímo na zámku nebo na zakázku Silva Tarouců. Jen malá část je v současnosti přímou součástí zámku. Většinou byly získány po náročných jednáních s Národní galerií v Praze a s Moravskou galerií v Brně, které mají na své zápůjčky velmi přísná pravidla.
Od roku 2018 je v tzv. Mánesově altánu v zámeckém parku instalována expozice malířových kreseb a grafik s tematikou Hané. Altán je součástí komentované prohlídky parku.
Od roku 2019 je na zámku samostatná expozice věnováná primárně Mánesovým kresbám. Zaměřuje se na malířova drobnější díla vzniklá přímo na zámku Čechy pod Kosířem a v převážné většině byla určena pro jeho majitele a Mánesovy mecenáše, rod Silva Tarouců.

V roce 2020 započal projekt "Najdi svého Mánesa", který si klade za cíl najít dosud nezvěstná nebo zaím neznámá díla tohoto malíře. 

Fotogalerie